Bluh
28. 6. 2009
To je tak, když budou prázky a člověk má moc času na přemýšlení. Poslední dobou na mě padají divné nálady, takové smutno melancholické, kdy brouzdám po netu a čumim a pak si chci povídat a někdy není s kým. A když je, tak zase není moc o čem.
Tak brouzdám po chatu, nikdo mě tam nebaví. Všecko je divné a cizí. Nálada prázdná. Přemýšlím, jak se cítí jiní lidi. Kdo je teď na pokraji neštěstí, kdo je štastně zamilovaný, a že celý svět je vlastně jen z pocitů. Všecko vnímáme skrze pocity, dle nich posuzujeme objektivní realitu. Jestli nějaká existuje.
Venku je bouřka. Ještě, že jsme daleko od vody, takže bysme měli přežít. A ani Sleepy nemá náladu na psaní... s žabáčkem jsme se poškorpili kvuli blbiny, no a nějak mám obavy z prázdnin, zda nebudou problémy se zdravím jako loni, nebo zda se nebudeme hádat... Jestli je v pořádku přežiju.
Jelikož je mi poslední dobou nějak divně. Rýpu se v minulosti a převaluju myšlenky sem a tam. A koukám na blesky. Vůbec netuším, kam se budu dál ubírat, nevím ani, kdo to za mě rozhodne. Jestli já, mohlo by to dopadnout blbě, jestli "osud", tak třeba ještě hůř.
Jak vlastně vypadá opravdový život? Cítí se takhle jako já většina lidí?
A nechci se nějak tento, rouhat... abych neskončila třeba ochrnutá od krku dolu na lůžku, že jsem si dost nevážila života a pořád na něco memlala.
Jsem takový umemlaný tvor, brblám, kde můžu...ono se dycky něco najde. Ale žiju ráda.
Tak brouzdám po chatu, nikdo mě tam nebaví. Všecko je divné a cizí. Nálada prázdná. Přemýšlím, jak se cítí jiní lidi. Kdo je teď na pokraji neštěstí, kdo je štastně zamilovaný, a že celý svět je vlastně jen z pocitů. Všecko vnímáme skrze pocity, dle nich posuzujeme objektivní realitu. Jestli nějaká existuje.
Venku je bouřka. Ještě, že jsme daleko od vody, takže bysme měli přežít. A ani Sleepy nemá náladu na psaní... s žabáčkem jsme se poškorpili kvuli blbiny, no a nějak mám obavy z prázdnin, zda nebudou problémy se zdravím jako loni, nebo zda se nebudeme hádat... Jestli je v pořádku přežiju.
Jelikož je mi poslední dobou nějak divně. Rýpu se v minulosti a převaluju myšlenky sem a tam. A koukám na blesky. Vůbec netuším, kam se budu dál ubírat, nevím ani, kdo to za mě rozhodne. Jestli já, mohlo by to dopadnout blbě, jestli "osud", tak třeba ještě hůř.
Jak vlastně vypadá opravdový život? Cítí se takhle jako já většina lidí?
A nechci se nějak tento, rouhat... abych neskončila třeba ochrnutá od krku dolu na lůžku, že jsem si dost nevážila života a pořád na něco memlala.
Jsem takový umemlaný tvor, brblám, kde můžu...ono se dycky něco najde. Ale žiju ráda.
komunikace
(verka soch, 6. 8. 2009 23:06)