Přátelství?
24. 1. 2010
Myslíte si, že přátelství existuje? Opravdové? Já myslím, že maximálně mezi muži. Mezi ženami přátelství neexistuje a jestli ano, vyskytuje se tak vzácně, že se to dá považovat za výjimku potvrzující pravidlo.
Za své dětství jsem měla několik nejlepších přítelkyň. Vzniklo to tak, že jsme se nějak daly dohromady, sesedly se spolu nebo měly společnou nepřítelkyni.
S jedněma holkama jsem si psala tajnej deník s divnýma kresbama našich spolužáků, měly jsme trapné hesla a trapné odznáčky z knoflíků. Když toho v onom deníku bylo až moc, zmizel ze světa. Naštěstí se po něm nikdo extra nesháněl... Koukaly jsme spolu na Divokého anděla a obdivovaly Nataliu Oreiro, a tak dále.
Pak jsme se rozešly na víceleté gymply a do sportovních tříd... nu nic, přišla nová kamarádka, bydlela naproti mě a chtěla se mnou pořád chodit ven, co na tom, že jsem skoro nikdy nešla, protože mě mamka nechtěla pustit :D Stejně u nás byla skoro pořád. Vcelku jsme si rozuměly, vymýšlely jsme spolu dokonce i podnikatelské plány:D a potom? nějak to vyhaslo, ani nevím jak, je možné, že jsme se pohádaly kvuli nějaké blbině. Teďkom chodíme na stejnou školu a zdravíme se, dokonce i číslo na mobil na sebe máme ( myslím ).
Potom jsem našla další kamarádku, chodila do sportovky a jednou jsme se potkaly venku, porozuměly si a od té doby chodily ven pořád, asi jsme se v tu chvíli nějak potřebovaly. Pak se to začlo zvrtávat, neměla doma net, takže po mně pořád něco potřebovala, ale zase jsme spolu trávily hodně hodně času... a měla jsem ji fakt ráda. A pak jsem ji slyšela pomlouvat a vykládat věci, co znala jen z doslechu, a nějak jsem to s ní skončila, taky prd. Už mi neměla co dát. Plus spočívalo v tom, že už jsem jí nemusela vykládat karty, které taky velmi často... potřebovala.
Kamarádila jsem se i s jednou spolužačkou, která mi byla velmi sympatická a zasvěcovala mě do vztahů s klukama, byla taková světoznalkyně s mnooooha zkušenostmi, nebo se tak aspoň prezentovala. Potom jsem zjistila, že to hraje na všechny strany a zničila i starší přátelství než bylo to naše. Teď se ani nezdravíme.
Na SŠ jsem přišla s jednou spolužačkou ze ZŠ, nějakou dobu jsme to spolu táhly, možná i proto, že jsme tam jinak nikoho moc neznaly a taky, že bydlíme kousek od sebe, takže nebyl problém něco vypracovávat spolu. Je to hodná holka, měla jsem ji ráda, nevím, zda ještě mám, protože se toho hodně změnilo.
Začla inklinovat k druhu holek zvaných pipky klubové a začla mít víc společného s nimi než se mnou. Ten svět je mi cizí, už jsem nedokázala adekvátně poradit s problémy ohledně šamponáckých frajerů a nedokázala jsem cítit sympatie k holce, která paří do rána. Celý ten svět se mi už předtím hnusil, takže se to postupně nějak zbouralo.
Teď nevím, o čem si s ní mám psát, povídat, nějak se ztratily společné témata. A když už se bavíme, tak o škole, protože se de facto potřebujeme. jedna druhé pomáháme, ale jsem si skoro jistá, že až skončí SŠ, tak bude po všem, jako u jiných mých kamarádek. Každá jsme už někde jinde, máme svoje problémy a svoje zájmy a jiné kamarády. Už se ani tolik nesvěřujeme, protože ona cítí, že ji leckdy odsuzuju a já mám zase pocit, že by mi nedokázala poradit, že není ten pravý člověk, za kým bych šla. Protože její řešení je jiné než mé, protože má jinak nastavené hodnoty a jinak kouká na společnost kolem.
Někdy se bojím, že až nebudou rodiče, zůstanu sama, že si s každým takhle přestanu rozumět, ale doufám, že ne...že mi zůstane aspoň jedna milá blízká osůbka, která mě nebude vytáčet svým přístupem k životu, se kterou si bude pořád co říct.
Za své dětství jsem měla několik nejlepších přítelkyň. Vzniklo to tak, že jsme se nějak daly dohromady, sesedly se spolu nebo měly společnou nepřítelkyni.
S jedněma holkama jsem si psala tajnej deník s divnýma kresbama našich spolužáků, měly jsme trapné hesla a trapné odznáčky z knoflíků. Když toho v onom deníku bylo až moc, zmizel ze světa. Naštěstí se po něm nikdo extra nesháněl... Koukaly jsme spolu na Divokého anděla a obdivovaly Nataliu Oreiro, a tak dále.
Pak jsme se rozešly na víceleté gymply a do sportovních tříd... nu nic, přišla nová kamarádka, bydlela naproti mě a chtěla se mnou pořád chodit ven, co na tom, že jsem skoro nikdy nešla, protože mě mamka nechtěla pustit :D Stejně u nás byla skoro pořád. Vcelku jsme si rozuměly, vymýšlely jsme spolu dokonce i podnikatelské plány:D a potom? nějak to vyhaslo, ani nevím jak, je možné, že jsme se pohádaly kvuli nějaké blbině. Teďkom chodíme na stejnou školu a zdravíme se, dokonce i číslo na mobil na sebe máme ( myslím ).
Potom jsem našla další kamarádku, chodila do sportovky a jednou jsme se potkaly venku, porozuměly si a od té doby chodily ven pořád, asi jsme se v tu chvíli nějak potřebovaly. Pak se to začlo zvrtávat, neměla doma net, takže po mně pořád něco potřebovala, ale zase jsme spolu trávily hodně hodně času... a měla jsem ji fakt ráda. A pak jsem ji slyšela pomlouvat a vykládat věci, co znala jen z doslechu, a nějak jsem to s ní skončila, taky prd. Už mi neměla co dát. Plus spočívalo v tom, že už jsem jí nemusela vykládat karty, které taky velmi často... potřebovala.
Kamarádila jsem se i s jednou spolužačkou, která mi byla velmi sympatická a zasvěcovala mě do vztahů s klukama, byla taková světoznalkyně s mnooooha zkušenostmi, nebo se tak aspoň prezentovala. Potom jsem zjistila, že to hraje na všechny strany a zničila i starší přátelství než bylo to naše. Teď se ani nezdravíme.
Na SŠ jsem přišla s jednou spolužačkou ze ZŠ, nějakou dobu jsme to spolu táhly, možná i proto, že jsme tam jinak nikoho moc neznaly a taky, že bydlíme kousek od sebe, takže nebyl problém něco vypracovávat spolu. Je to hodná holka, měla jsem ji ráda, nevím, zda ještě mám, protože se toho hodně změnilo.
Začla inklinovat k druhu holek zvaných pipky klubové a začla mít víc společného s nimi než se mnou. Ten svět je mi cizí, už jsem nedokázala adekvátně poradit s problémy ohledně šamponáckých frajerů a nedokázala jsem cítit sympatie k holce, která paří do rána. Celý ten svět se mi už předtím hnusil, takže se to postupně nějak zbouralo.
Teď nevím, o čem si s ní mám psát, povídat, nějak se ztratily společné témata. A když už se bavíme, tak o škole, protože se de facto potřebujeme. jedna druhé pomáháme, ale jsem si skoro jistá, že až skončí SŠ, tak bude po všem, jako u jiných mých kamarádek. Každá jsme už někde jinde, máme svoje problémy a svoje zájmy a jiné kamarády. Už se ani tolik nesvěřujeme, protože ona cítí, že ji leckdy odsuzuju a já mám zase pocit, že by mi nedokázala poradit, že není ten pravý člověk, za kým bych šla. Protože její řešení je jiné než mé, protože má jinak nastavené hodnoty a jinak kouká na společnost kolem.
Někdy se bojím, že až nebudou rodiče, zůstanu sama, že si s každým takhle přestanu rozumět, ale doufám, že ne...že mi zůstane aspoň jedna milá blízká osůbka, která mě nebude vytáčet svým přístupem k životu, se kterou si bude pořád co říct.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář