Proč jsou chlapi takoví srabi...
Je to na zabití. Zjistila jsem, že polovina mých kamarádů má problém se sociálními kontakty (pokud se jen tak nevymlouvají). Oč jde? Jednoduše se bojí osobního setkání. Teda né že bych byla v tomhle směru nějak extra otrkaná a suverénní, ale už jsem pár setkání absolvovala a nedělá mi problém skypovat, lépe řečeno nebráním se tomu, když někdo vyzvání :-)
Tihleti kluci jsou ale jiní. Jeden z nich je tímhle postižen natolik, že vymámit z něj novou fotku je opravdu um a taky notná dávka štěstí, kdy se mu trefíte do nálady. O webkameře nechce ani slyšet a než zavolal holce, kterou chtěl zoufale slyšet, potřeboval k tomu myslím...tři rumy. Mě zavolal jednou, co si pamatuju...a bude to už nejmíň rok nazpátek. Repete, o které bych docela stála, neustále odkládá. Chtěli jsme se vidět. Plánování veliké atd, šak to znáte. Říkal, že dostane na benzín, až dodělá školu, což se sice stalo, ale nepřijel nikdo, jelikož to chlapec odložil na prázdniny, kdy se ovšem neví, jestli kamarádka, se kterou se má setkání také konat, bude vůbec v Ostravě. Myslím si, že nepřijede nikdy, protože má hrůzu i z telefonování, natož aby jel 300 km za dalším "stresem".
Jiný případ je druhý kamarád ( jména neuvádím, ale kdo ví, ten ví ). Bydlíme zhruba 60 km od sebe a taky bychom se rádi viděli, tedy alespoň já jeho určitě. Na druhé straně je zase problém - strach z kontaktu. Myslí si, že se mi nebude zdát dost, hezký, chytrý, zábavný...zkrátka dost dobrý, že se nebudeme mít o čem bavit, nebudeme si mít co říct, že se ztrapní...Já si to rozhodně nemyslím, ale vysvětlujte mu to...stejně se vám to nepovede. Použil nejrůznější výmluvy typu že už dopředu oznamuje, že mu to asi táta zakáže, že Ostrava je moc daleko a nechce se mu vláčet se vlakem tam a zpět ( podotýkám, že je to maximálně hodina a půl cesty), ovšem na zápas Baníku dorazil bez problémů, což se mi zdá docela podezřelé. Přes to všechno tvrdí, že mě má rád a že mě chce vidět. No vyznejte se v tom...
Taky jsem značně stydlivá, ale zvědavost je silnější než strach a toužím poznat lidi, se kterýma si pár měsíců, ne-li let píšu a se kterýma trávím hodiny denně povídáním o všem možném. Jsou to moji kamarádi, nemám přece důvod se bát je poznat. Jasně, jsem nervózní a přehrávám si jednotlivé možnosti srazíku, jak blbě či dobře by to mohlo dopadnout, stále dokola, ale nakonec přijdu. Nevím, jestli mám ty kluky politovat a nebo se vztekat. Dneska jsem podle původního plánu měla být venku s jedním z kamarádů...no, jsem doma a brblám si tu, jak je mým zvykem. Nepřijel, odložil... na neurčito... s tím, že to nemám řešit... Taktéž jsem se smířila s tím, že ho prostě nikdy neuvidím, stejně jako další...
Komentáře
Přehled komentářů
No toto...nech už si ty invektývy, jo?:) Myslíš že je pro mě snadný bejt úplnej asociál?:)
Ehm...
(Sleepy.664, 31. 5. 2007 21:55)