Tak máme nové kotě :) A to donedávna máti tvrdila, že jedna kočka stačí a vůbec, že nechtěla žádnou. Jenomže Matýsek projevoval známky osamělosti, třeba vyskakování na nás zpoza rohů, škrábání, zakusování se do ruky, chtěl si prostě hrát hezky po kočičovsku. Donesla jsem mamce z knihovny knížku Hodná kočka, ve které se popisuje, jak zbavit micinu nežádoucího chování a podle autorky, jež sama deset koček chová, by našemu Matýskovi prospělo mít kamaráda. Aby se s ním mohl tulit, aby po něm mohl skákat a láskyplně ho rvát za uši ( potom by to neodnášely naše nebohé ruce ).
Kupodivu s tím nápadem první přišla mamka, já jsem se nějak neodvažovala tohle řešení navrhnout... bála jsem se, že bych se se zlou potázala :)) Výčitek typu " ty jsi tak sobecká, když víš, že se koček bojím", jsem si užila dost už při prvním kocourkovi. Tak jsem jednou koukala jak zjara, když mátina řekla, že bysme mohli mít další kotě. Samozřejmě jsem toho hned využila a začala hledat inzeráty. Mamka napřed prý, kolik že stojí ty norské kočky, a jak že je to veliké, že četla, že někoho tyhle kočičky vyléčily, ale potom, co jsem jí ukázala cenu, si ten nápad rozmyslela a že prý obyčejná kočička udělá stejnou radost jako ta šlechtěná. Proto jednoznačná volba byla kotě domácí, a to nejlépe zadarmo.
Začala jsem hledat na netu různé inzeráty, ale tady z Ostravska se dají sehnat většinou chovatelé britských a perských, popřípadě mainských mývalích koček, někoho, komu by se narodily nechtěné koťata, abys v listopadu, prosinci pohledal :))Všechny určené k darování už byly příliš staré a i tak se nějaká nabídka objevila jen vzácně. Začala jsem si zvykat na to, že ještě tak do Vánoc budeme mít rozkousané ruce a sežvýkané vlasy, než se najde nějaký ten nalezeneček, třeba z útulku. Na stránky ostravského kočičího naleziště jsem se dívala také, ale v nabídce, bohužel, měli jen čtyřměsíční a starší, obvykle několik let staré kočičky a my chtěli kotě, abychom si ho mohli pěkně vychovat dle našich představ.
Až nakonec jsme našli inzerát, že darujou dvouměsíční kotě, tak se tam zavolalo a zjistilo se, že kotě už je tříměsíční, nalezené v lese, vzali si ho domů, ale pán má na něho alergii, tak ho hodili do zahradní chaty. Jenže začly noční mrazíky a nemůže tam zůstat, proto ho darujou.
Táta, Sleepy a já jsme teda sedli do auta a jeli kamsik do Poruby, kde chlap, ze kterého docela táhlo, vylovil z tmavé šopy cosi maličkého a chlupatého. Vzali jsme si to na světlo a táta si ho pochoval. Kotě se k němu přitulilo. Táta prohlásil, že je moc hezké. Chvíli si o něčem povídali, myslím, že jsem slyšela slova jako "játra" :) Kocourek má asi divné chutě. Játra fuj. Pak paní vzala kocourka ještě na chvíli k sobě do chalupy, že mu dá na cestu kapsičky. To, jak se ukázalo, neměla dělat. Kotě bylo sice v autě hodně hodné, bylo zticha a sedělo, ale pak se začlo cukat... lezlo na mě, proto jsem ho, nevím proč, strčila Sleepymu. Ten ho vzápetí hodil do krabice, právě včas, poblilo se totiž.
Teď je u nás už zabydlené, jmenuje se Mikeš. Matýsek po něm napřed vyjížděl, ale nakonec se skamarádili. Půjčil mu svoji plyšovou myšku, pustil ho na svůj záchod a dokonce už spinkají u sebe v klubíčku.
Je o dost klidnější než Matýsek, vše dělá pomalu, nelítá jak splašený a má nádherné oči, jako by je namaloval. Však se podívejte sami.
