Jdi na obsah Jdi na menu
 


Šmajdovské lapálie

30. 7. 2010

Ráno, tak jak obvykle, mě vzbudil zvuk Šmajdovy písně Čo sa týká lásky. Můj otec je velký kutil a na Vánoce mi vyrobil Šmajdobudíček. Je to v podstatě umělohmotná socha Šmajdy s kytarou, která má v sobě zabudovaných deset písní a každé ráno mě budí jinou. Vždy, když chci utišit jeho zvuk, tak mu zamáčknu hlavu a ozve se Lubim ťa.

No, ale o tom můj příběh není. Chci vám vyprávět, kterak jsem se s Mirouškem skamarádil a byl dokonce u něj doma. Vše začalo před půl rokem, ještě tehdy v Superstar,vždycky jsem si koupil lístky na dvě sedačky, no jo, jedna byla málo, lidi vedle mě si stěžovali, že je utlačuju špekama, 120 kg je 120 kg :-( . Hrozně jsem mu fandil, házel po něm banány a plyšáky. Jednou jsem hodil i svoje trenýrky, ale bohužel dopadly na hlavu nějaké důchodkyně už po pár metrech, takže se jich chudák Miro nikdy nedočkal.

Vždycky jsem chtěl jeho podpis, ale až k němu se mi nikdy nepodařilio dostat, protože přece jen stát dvě hodiny nějakou frontu není nic pro moje klouby. A tak jsem vždycky tak polehával v posteli, díval se na jeho fotky všude po stěnách a snil si o tom, jaké by to asi bylo, mít třeba jeho podpis, vidět ho více zblízka a někdy, když jsem byl hodně rozvášněný, tak jsem si dokonce představoval, že si s ním třesu rukou.

A zhruba za rok, když už jsem vůbec nedoufal, že ho někdy uvidím aspoň na pět metrů, se stalo něco, při čem mi ještě teď buší srdce. Zrovna jsem si u jednoho stánku dával dvojitý bigburger, když vtom se podívám vedle sebe a tam ON. jen tak si tam stál, usmíval se, a pak prohlásil svým zpěvným hláskem: "Jeden párek v rohlíku." Nemohl jsem věřit tomu, co vidím, a když jsem se asi za deset sekund vzpamatoval, tak jsem chtěl radostně zakřičet: "Miro!" , ale místo radostného pokřiku se ozvalo jen nechutné zaskřehotání a z mé pusy vyletěly přímo směrem k Mirovi kusy rozžvýkaného bigburgeru a jeden obzvlášť veliký se mu přilepil přímo na čelo.

Začal jsem se hrozně stydět, tak jako ještě nikdy předtím, a ve snaze zachránit se před tím strašným trapasem jsem začal utíkat po ulici a křičet: "Ááááá!" A tak jsem utíkal, utíkal, co mi síly stačily, až na úplném dně svých sil jsem se posadil na zem. Doufal jsem, že jsem dost daleko od něj, ale bohužel, byl jsem jen 15 metrů. Přece jen, 120 kg je 120 kg. Tak jsem se posadil na zadek a začal hrozně naříkat. Miro se mezitím stihl utřít ubrouskem, přišel ke mně, krásně se usmíval a říkal: "To nevadí, že jsi mě poprskal, jestli chceš, dám ti svoji podpiskartu.Chápu, že jsi ze mně nervózní a určitě se na tebe nezlobím. A přijdeš mi nějaký povědomý, nejsi ty ta fanynka, co seděla přes dvě sedačky někde uprostřed? A jak se jmenuješ?"
Já jsem byl tak mimo, že jsem ani nevěděl, co říct, a tak jsem mu řekl:" Alena."
A tak mi Miro dal svoji podpiskartu, potřásl jsem si s ním rukou, rozloučili jsme se a on jel domů.

Přišel jsem dom a jaké obrovské překvapení! Miro mi totiž kromě podpisové karty omylem dal i kartičku do knihovny. Ale jak si teď bude půjčovat knihy? To přece nejde, aby na mě Miro takhle doplatil. Vždyť jsem ho poprskal! A abych ho ještě připravil o kartičku do knihovny, to ne! Co teď, ptal jsem se sám sebe. Poslat mu ji domů? Vždyť nevím, kde bydlí. Protlačit se k němu někde na koncertě s křikem:"Mám tvoji kartičku do knihovny?" Na to by mi sekuriťáci nenaletěli. Napadla mě jediná možnost: jít do té knihovny a počkat na Mira, než si půjde pro knihy.

Žhavím internet a hledám. Jejda. Knihovna je v Košicích a já jsem z Brna. Ale Miro je můj idol, já to pro něj musím udělat. A taky udělal. Vytáhl jsem peníze ze své kasičky, ze sestřiné kasičky, a půlku bráchovy kasičky a odjel do Košic.

Po dlouhém hledání jsem tu knihovnu konečně našel, sedl si před ni a čekal na Mira. Hodiny plynuly, Miro nepřicházel, ale hlad ano. Jenže neměl jsem žádné peníze na to, abych si koupil jídlo. Ale vzpomněl jsem si na svého tátu, ten byl kutil a vždycky by si nějak poradil. Co třeba zkusit to hudbou? A tak jsem před sebe položil svou kšiltovku s Mirovým obličejem a začal si v rytmu jeho písní prdět na ruku. Skutečně, zabralo to. Sice mě asi po hodině vyvedly knihovnice pryč od knihovny, ale to jsem měl v kšiltovce dost na to, abych si mohl koupit bigburgera. Po vydatném obědě jsem se se svým prdícím vystoupením přesunul do nedalekého parku s dobrým výhledem na knihovnu. Ale Miro nepřišel.

Večer jsem strávil v příbytku Pepy. Pepa je dobrý chlap, jen měl v životě smůlu. Na večeři se se mnou podělil o zbytky sýra a taky o kousek místa ve své psí boudě. A tak to pokračovalo ještě týden. Až přišel on, Miro.

Když jsem se po deseti sekundách vzpamatoval, tak jsem se rozběhl ke knihovně. Běžel jsem, běžel jsem, Miro mezitím vstoupil dovnitř, zašel k pultu, přečetl si pár stránek z nějaké tlusté knihy, chvíli se bavil s knihovnicí, potom si vzal nějaké knihy do tašky a začal vycházet ven. Já stále běžel ke knihovně. Miro začal nasedat na svoji motorku, když jsem začal křičet: "Miro, Miro! Mám tvoji kartičku do knihovny." On se otočil, přišel ke ně a začal povídat svým zpěvným hláskem.
"Alenko, jsi to ty? Děvče zlaté, já si už myslel, že je ta kartička navždy v pr****. To jsi kvůli mně jela až sem? Ty mě musíš mít tedy opravdu ráda. A jak dlouho už tady jsi? Týden? Pojď, pozvu tě k sobě domů, dám ti aspoň najíst a umyješ se."

A tak jsem si sedl na zadní část jeho motocyklu. Miro přidal plyn a ozval se zvuk kytarového Cé. Podívám se dolů a vidím, že Miro má provrtaný výfuk a skrz ty díry provlíklou kytarovou strunu tak, aby vše dělalo ještě větší kravál. Úžasné, pomyslel jsem si, ale z mého úžasu mě probudila silná rána do hlavy. Miro přidal plyn a převrátili jsme se dozadu. To víte, 120 kg je 120 kg.

Začal jsem se pomalu probouzet až ve velkém autě. Slyšel jsem hlas bubeníka z Mirovy kapely, jak říká: "Prosím tě, co jsi to přitáh? Vždyť dřeme spodkem auta o zem." A Miro odpovídá: "Ale Jaro, Alenka, to je taková čistá dušička, hrozně krásná uvnitř."

Cesta do schodů Mirova bytu byla docela náročná. Ale společně s klukama z kapely jsme to nějak zvládli. Odvedli mě ke dveřím a pak řekli:"No, vy už to nějak zvládnete. My si půjdeme zatím zatrénovat. Ahoj." Chvíli jsme s Mirem seděli na gauči, povídali si, on seděl přímo vedle mě a držel mě kolem ramen. Říkal:"Alenko, mně na tom vzhledu až tak nezáleží, jde mi spíš o duši a ty jsi taková krásná." Už dvě hodiny jsem zadržoval čůrání a tak jsem odpověděl pouze: "Miro, mně se chce čůrat."
"Tak pojď, Alčo," a odvedl mě na záchod. Nějak mi to nedošlo, vytáhl jsem nářadí a začal čůrat. Ale Mirovi to došlo. Chvíli se jen tak díval, pak se ozývaly hodně divné zvuky a zmizel.

Když jsem vyšel ze záchodu a po cestě do obýváku jsem si připravoval řeč na téma, že to všechno byl vlastně velký omyl a že nebylo kdy mu vlastně říct, že jsem kluk. Už jsem otevíral pusu, když jsem viděl, jak tam chodí po obýváku v oblečku uklízečky s prachovkou, ometá nábytek a říká: "Šmajda musí mít čisto. Šmajda musí mít čisto." A takhle tam chodil a čistil.

Po dvou hodinách jsem se začal cítit nesvůj. A tak jsem zavolal domů, že jsem usnul v McDonaldu a probudil se někde na Slovensku. Táta si pro mě do pár hodin přišel na nádraží, odvezl mě a já se vrátil domů. V tu chvíli všechny zaskočila zpráva, že se Miro naboural v autě. Já byl jeden z mála, který věděl, že skutečný důvod, proč Miro zrušil koncert v Šebetově, nebyla havárie v autě. Jeho hudbu miluju doteď. I jeho. Ale už se s ním radši nechci setkat.

Však co, podpiskartu už mám...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář