Den poté
Na druhý bok se obrátím a jede to nanovo. Hnízda a hadi, makové buchty. Ne, ty ne. Tloustnutí je zlo. maximální zlo, které by se trestat mělo. Navždy a napořád. Měj mě rád. A neopustíš více.
Sladké hranolky byly by divné. Taktéž slané knedlíky. S borůvkami a mravenci. Tři, čtyři, pět nožiček. Článkované nožičky nedají mi spát. Jo, maturita se už blíží. A nikdo nic neví nebo ani vědět nechce. Sprchový gel s vůní much a holubů. Líbí se mi, jak to voní, pění a zdrhá na článkovaných nožičkách. Pípám, kvíkám, zvedám se na nohy, nožičky. Koleno, kotník, prsty, všude články. Dokonce i tabule má články. Jeden, dva, tři. Žlutá a oranžová jako oči britských koček.
Otočit na druhý bok, polštář přes hlavu. Dva neuroly, tři neuroly. Oholené, pořezané nohy štípou a pálí. Jako mé oči každé ráno.
Kapičky do očí, zalepit nohy. Doplnit lékárničku. Nemám ráda členovce, bzučí, pískají. Napětí roste, tlak v hlavě taky. Malý bílý medvídek se přívětivě usmívá. Skoro jako sestřičky v Opavě.
Den poté, co zabila jsem komára.
Komentáře
Přehled komentářů
Je na tom dobře vidět, jak zachycuješ plynoucí myšlenky. Já bych něčeho takového nebyl schopen. Z jednoho prostého důvodu: Píšu na klávesnici příliš pomalu. Za tu dobu, co bych psal by se mi myšlenky začaly formulovat do složitějších souvislostí. A pokud bych se nějakým způsobem přinutil podržet původní myšlenku, popřel bych pro změnu smysl automatického psaní, protože bych už nezapisoval myšlenky jednu za druhou. Takže sláva hbitým prstům.
Pěkné
(Kuba, 11. 9. 2009 21:34)