Nešťastná Karolína
„Zase musím vstávat,“ povzdechla si Karolína, když vylézala z postele. Jako každý den se značnou nechutí. Nesnášela ten pocit vlastní odpornosti, když vstoupila do třídy. Jako včera. Vašek její příchod oznámil hlasitým: „Hele, hroch přišel. Teda, co to máš na sobě? Myslíš, že takhle ten kombajn schováš?“ „Odkud jsi ten hadr vyhrabala, krásko? Z popelnice?“ ušklíbl se Fero.
Karolína se sklopenýma očima došla ke své lavici. „Zrůůůůdo,“ doléhají k ní výkřiky a dokonce přilétl i papírek. Každý den to samé. Nadávky a nadávky a to jen kvůli postavě. Blbečci.
Maminka ji stále ubezpečovala, že je prostě jen kus ženské a že to bude muset nějak vydržet, že kluci jsou hloupí a neví, co je hezké, že si z toho nemá nic dělat, ale potají ji litovala. Sama neměla postavu modelky a moc dobře věděla, jak jsou děti zlé. A puberťáci taky.
„Kdo mě pochopí?“ ptala se sama sebe Karolína. „Co mám dělat? Ach, babičko moje milovaná, ty mě určitě tam nahoře slyšíš. Já...fňuk... už nechci být zrůda...fňuk...“ Sama samotinká skrápěla v noci polštář slanou vodou. Flanelové povlečené už mělo docela fleky, ale Karolína byla líná prát. Vlastně byla líná se i hýbat. Nade vše milovala gauč, brambůrky, slané tyčinky, salámy, klobásy a majonézu. Zato sport jí nevoněl a podle toho taky vypadala. Za své neřesti platila obrovskou kobylí zadnicí.
Když se pořádně vysmrkala a kapesník odhodila pod postel ( už tam na něj čekali kamarádi ), vyslala nenávistnou myšlenku ke všem svým špekům a tukům, zjevila se v měsíčním světlem uprostřed pokoje její mrtvá bábi. Teda lépe řečeno, to, co z ní zůstalo, její duch.
„Děvče moje , co bys ráda? Tam nahoře ze mě udělali kouzelnou babičku,“ postěžovala si, „musím lidem plnit přání, pokud dostatečně brečí. Jak tak sleduji tvou zásobu smrčiva pod postelí, rozhodla jsem, že už nemůžu dále čekat. Tak už mluv, co ti je?“ vyzvala vnučku. „Jsem jako kombajn a všichni se mi smějou, protože jsem hnusná.“ „ No, kdybys sportovala...“ „To nechci, z běhu mě bolí nohy, plivu plíce, kolektivní sporty mě nebaví, na rotoped doma odkládám oblečení a vůbec, televize je daleko lepší,“ upřela na babičku žalostný pohled otylá dívka. „Hmm, holka, na to je jen jeden lék - liposukce,“ vážně pokývala hlavou mrtvá žena. „Tady máš poukázku na chirurgii a doufám, že už budeš spokojená.“ „ Jsi ta nejlepší bábi na světě, děkuju ti moc.“
Za několik týdnů byla Karolínka šťastná, zvlášť, když ji místní mladíci rozverně plácali po novém, krásném, štíhlém pozadí. Byla skutečně spokojená... dokud Vašek jednoho rána nevykřikl: „Teda, Karolíno, ty máš frňák jako bambuli, podívejte se všichni!“
A dál to všichni znáte...
Komentáře
Přehled komentářů
Je to celkem dobré, ale ještě bys na sobě měla zapracovat. Já jsem taky trochu při těle a to se jen neválím na gauči, zkrátka ne každá dívka za to může. Trochu jsi mě tou povídkou urazila. Jinak námět je skvělý, ale měla bys psát tak, aby to znělo reálněji(příklad- ,,televize je lepší"- nemyslím si, že skutečná dívka by toto dodala)a aby to nikoho neuráželo.
hmmm...
(Karisek98, 14. 12. 2012 15:29)