Exkurze k postiženým
Včera jsme v rámci mého oblíbeného předmětu Základy zdravotně sociální práce byli na exkurzi na Liščíně, v ústavu sociální péče. Je to areál s několika budovami ,kde už léta žijí dospělí postižení, většinou muži, ale i několik žen.
Se přiznám ,že jsem jela jednu stanici načerno, protože tam byla dvojka zóna, kterou nemám, a je zbytečný si kvuli tomu cvakat lístek za 12 Kč. Zdražili svině. Loni stál lístek na 45 minut 15 Kč, letos je zrušili a udělali jen ty na 15 minut za 12 a na hodinu za 20. Zloději. Kdyby raději udělali lístky na 30 minut, ty by byly nejvyužívanější. Ale co už, já mám měsíčník, tak jezdím všude s ním. A občas i tam, kde už neplatí :))
Tak jsme vystoupili na Liščíně a šli, dvě třídy, dovnitř. Tam nás v malinkém kamrlíku rozdělili po třídách a každý jsme vzali prohlídku s jinou zaměstnankyní z jiného konce. Vstoupili jsme do prostoru, kde to vypadalo trochu jako v nemocnici. Na podlaze lino neutrální barvy, pracovníci v barevných , většinou červených, vestách a zápach jídla "z vývařovny". Některé pokoje byly otevřené, mohli jsme nahlédnout. Peřiny byly docela hezké, barevné, jako doma, stěny vymalované pastelovými barvami. Dřevěný nábytek a postele... i když ležáka tam prý mají jen jednoho.
Po chodbách jsme potkávali postižené, malí, tlustí, pokřivení... byly to obvykle ženy, s nezvyklými výrazy ve tvářích, avšak všichni odpovídali na pozdrav a chovali se slušně. Ukázali nám jídelnu, celkem obyčejná, taky společenskou místnost vyvedenou ve dřevě, vybavenou televizí, pohádkama, omalovánkama, skoro jako pro děti... Oni ti postižení v podstatě takové děti jsou...i když trochu velké.
Mají to tam hezké. Muži byli většinou vysocí a měli velké uši, takové hodně odstáté. Taky dětský výraz ve tváři. Ukázali nám i jejich byt, pro ty, kteří jsou na tom lépe a nepotřebujou tolik péče, docela pěkný obývák, sedačka, stůl... v ničem se to nelišilo od běžného lidského obydlí, jen na podlaze bylo lino. Koberce měli jen výjimečně a když už, tak obyčejné, tmavé, jednobarevné.
Někteří postižení byli docela akční, zdravili, podávali ruce, zvali se podívat na pokoj, jak bydlí, chtěli se pochlubit... já teda se držela stranou, docela jsem se jich bála. Neumím to ani s dětma malýma, natož s velkýma... nevím, jak se k nim chovat, aby mě chápali. Nebyla jsem sama, kdo se bál, dost se nás krčilo vzadu :))
Později nás zavedli na další budovy, kde byla dílna, pletení košíků, tkaní, malování, místnost na muzikoterapii a aromaterapii, odpočinková místnost, kterou každý zatoužil mít doma... s modrými závěsy, které nepropouštěly skoro žádné světlo, takže byla úplně tmavá a plná svítících věciček, koule, lampy, velké, malé.... na zemi polštáře... sem se chodí klienti zrelaxovat.
Nutno říci, že si všechno platí z invalidního důchodu, takže ani bydlení v ústavu nemají zadarmo. Vypadali spokojeně... ale neměla bych na to tam pracovat.
Ostatně, říká se, že pomáhající profese se obvykle obalují tukem, když se potřebují chránit před stresem... a všechny pracovnice, které jsme viděli, měly nadváhu až obezitu...