Jak jsem byla v autoškole
Jsem zarytý odpůrce módy, všechno, co je davové, nemám ráda a vyhýbám se tomu, ani nevím, proč. Proto, když si všichni ze školy dělali autoškolu, tak se mi nechtělo. Sice jsem už dávno měla 18, ale už proto, že o tom všichni mluvili, řešili to, dávali si to jako omluvenku a ukazovali si brožurky s jízdama, se mi to nějak hnusilo.
Táta se pořád ptal, proč a kdy a co, tak jsem to odložila na prázdniny. To už mají všichni okolo řidičáky hotové, takže se nikdo nebude na nic ptát ani se starat nebo mě s někým srovnávat, takže mám „bezpečno“ a můžu začít.
Moje kamarádka Táňa mi doporučila jednu autoškolu v Porubě, tak jsem si zjistila všecko potřebné a zapsala se. Původně jsem měla mít první lekci už v pondělí, ale žák prý zrušil auto, takže jsou v servise a překládají mi hodinu na čtvrtek, čili dneska.
Byl pěkný hic, tak jsem se oblíkla co možná nejméně, vybavila se velkou lahví vody s sebou, letní lehký parfém a mohla jsem jet.
Když jsem dorazila na místo, kde autoškola měla sídlit, nic jsem nenašla. Najednou vidím pana majitele-instruktora přijíždět, tak jsem ho zašla pozdravit, a on na mě hned, že jen zaparkuje a už si sednu za volant. No málem mi vypadly oči z důlků.
Prohlásila jsem, že jsem za volantem nikdy neseděla a prý, že to nevadí. Tak to jsem byla teda zvědavá. V krátkosti mi bylo vysvětleno, co je to volant, jak se to drží, kde je páčka na blinkry a že řadící páka se nemá objímat rukou, ale jen lehce uchopit.
Auto nemělo klimu, tak se větralo otevřenýma oknama, byla to postarší oktávka, kdyby to někoho zajímalo, pro mě to bylo prostě jen červené auto:D
Instruktor měl mezi 50 a 60 lety, v pohodě chlap. Hned jsme jezdili po Porubě, kdepak cvičiště, úzké uličky mezi zaparkovanými auty. „Slečno, do toho Mercedesu nééé.“ „Už už točte, jsme v chodníku.“ „To je plyn, né brzda!“ „Tak, a jsme mrtví,“ to když jsem se opět nerozhlédla a valila dopředu :D
Prostě prdel, další lekci mám v úterý:D