Jak jsme byli v hospici
Vzhledem k tomu, že jsem na zdrávce, nás dneska naše paní učitelka ze Základů zdravotně sociální práce vzala na exkurzi do hospice. Všichni jsme se těšili, protože to byla naše první exkurze tohoto typu, na škole totiž panuje názor, že lyceum nemá nikde courat, ale má se učit. Už proto jsme byli rádi, že vypadneme ze školy někam se podívat.
Co je to hospic jsem měla takovou mlhavou představu, která dneska dostala konkrétní podobu. Vešli jsme tam, nikde žádný smrad " z nemocnice" ( což je plus ), dusno a horko ( mínus ), taky bílé stěny v kombinaci se světlým dřevem, které bylo všude okolo. Nebylo tam moc lidí a panoval tam klid. Taková tichá umírárna.
Přivítala nás jeptiška v bílém hávu a usadila nás do společenské místnosti. Tady se asi scházejí chodící pacienti a debatují... Na nástěnkách byly texty o smrti a dojemné obrázky, všude světlé a moderní stoly a židle. Vyslechli jsme si přednášku o tom, co to hospic je, jaký druh péče se v něm provádí, kdo bývají klienti - pacienti...nejmladšímu bylo 32 let. Někdy se stane, že čtyři za noc zemřou. Nikdy se na místo v narvaném hospici nečeká déle než týden...takřka nepřetržitá umírárna... Někteří zemřou do několika hodin po přijetí.
Ukázali nám papíry, které se vyplňují při žádosti o umístění, je možno s sebou vzít zvířátko nebo příbuzného, blízkou osobu... Nevím, jestli bych byla natolik silná, abych s někým trávila jeho poslední dny s tím, že oba víme, že jsou posledními. Jinak to vypadá celkem jako hotel, pokoje po jednom, s televizí a připojením na internet, možno vzít si svoje povlečení a cokoliv je libo, výběr z několika jídel, možnost hovořit s knězem jak s křestanským tak s muslimským ( nebo nějakou jeho obdobou :-))
Po přednášce nás ona jeptiška vzala na prohlídku budovy. Velikánským kovovým výtahem pro 21 osob jsme sjeli do sklepa, kde nám ukázali rozlučkovou místnost, což byl pokoj s tlumeným osvětlením, místem pro "rakev"( aspoň tvarem ten výklenek ze dřeva uprostřed místnosti odpovídal ) a okolo něj šest židlí. Hned vedle byla postel na kolečkách, na které se převážejí mrtvoly do sklepa, prý se dávaj na postel, aby neděsily pošťáky, notáře a jiné návštevy... a vedle plechový nerezový vozík se zdvihací plošinou. Samozřejmě také na mrtvoly. Na něj totiž navazoval chladicí nerezový box, kam se ti mrtví skládají. Vejdou se tam až tři najednou a čekají tam, než je odveze pohřební služba.
Taky jsme dostali k nakouknutí koupelnu. Zvláštně voněla a byly tam polohovací postele s výlevkou, vše moderní, nové a pokrokové. Pacienta teď můžou umýt ve speciální vaně - posteli, aniž by s ním museli příliš hýbat a způsobovat mu tím další bolest. Prý trpí bolestma hodně....bolí je celé tělo, čekají tam na dožití...
Pacienty jsme neviděli, nechtěli nám je ukázat, že prý to nejsou zvířata v ZOO, jak nám zdůvodnila učitelka důvody, proč se takové exkurze na lidi zrušily. Nechtějí prý pouštět studenty ani do kojeňáku, takže si můžeme prohlídnout jen zařízení.
Dojem to v nás všech určitě nechalo, byli jsme unavení, psychicky vyplivlí a se špatnou depresivní náladou, a to jsme tam byli jen dvě hodiny. Každý byl rád, že jde domů. Nedovedu si představit člověka, který jde do takového prostředí pracovat.
Jedno vím určitě. Já to nebudu.