Jak se šlapalo na hrad
Jelikož mi od jistého tvora ( Viky ) bylo řečeno, že spolu pořád jenom někde sedíme ( kvílí, že ho bolej nohy ) a že jsme pořád jenom v Ostravě a že jsem strašně líná a absolutně nesportovní, tak jsem se rozhodla pro menší výšlapek na zříceninu Hukvaldy. Když chce túru, má ji mít.
Den předem se mi jaksi přestalo chtít někam jet. Možná moje vrozená nechuť k cestování nebo co. A aby toho nebylo málo, můj nevycválaný bráška si usmyslel, že půjde s náma. Bůů a bééé a že on nikde nebyl a že chce taky, že bude hodnej a dokonce umyje nádobí...ehm, stejně mu to nepomohlo, jelikož nestojíme o křena:o) Dočká se příště...
V onen den, 1. září, jsem ráno vstala a vůbec se mi nechtělo. Pršelo. Jak se ukázalo později, pršelo celý den. Jeník ale říká, že kam se nechce, tak tam je nakonec fajn. A měl pravdu. Vyzvedla jsem Vikyho na nádraží a odjeli jsme na ÚAN, kde byla děsivá zima a studené sezení, takže jsem využila každé možnosti, jak se zahřát :-) Holt léto už není co bývalo :DZato v buse na Hukvaldy bylo příjemné teplíčko...a za hodinku jsme byli na místě. Zbývalo jenom schoulit se pod deštník a vydat se na kopec. Nutno říci, že mé nohy dostaly docela zabrat ( ach ta fyzička ), ale zdárně jsme se vyškrábali na hrad. Tam jsme koukali jak telata na vrata....vstupné 80 Kč. No, co, do 15 zdarma, takže pro dnešek je nám 14 :D
Kupodivu nám to sežrali, asi to začnem praktikovat častěji :o) Zhlédli jsme vystoupení břišních tanečnic, zbývající lidi v kostýmech asi teprve čekali na večer, kdy se to rozjede....to už ovšem budem dávno doma. Jelikož počasí bylo docela ošklivé, byli jsme na rozlehlém hradě skoro sami, když nepočítám svatby, které se tam snad konají nonstop...jenom za ten den jsme viděli tři nevěsty.
Zkoukli jsme hladomornu, vězení, věžičku...představa, že v těch zdech někdy někdo žil, byla zajímavá...jako ostatně na každém hradě či zámku.
Ač je to tam zakázané, šli jsme se podívat do okolního lesíku, nikde ani noha, ideální místo na vraždu. Učila jsem se čurat vestoje za stromem, přičemž jsem málem slítla dolů ze svahu s holou prdelí a stačila si škrábnout ruku o strom. Naštěstí jsem nespadla, to by se totiž všecky tamní zvířátka smály až doteďka. Podařilo se nám vyfotit daňky shazující paroží a zahlédli jsme i muflony.
Tou dobou už měl Viky solidně mokro v botech a já měla gatě promočené až ke kolenům. Mrzla jsem a doufala, že nebudu marod. Naštěstí nejsem :-)
Druhý den pěkně bolely nožky, ale co, občas jim to neuškodí.