Moje cesta za Vikoušem
17. 12. 2007
Když už máme to období plné změn, tak jsem si říkala, že by bylo fajn po tom půlroce, kdy Viky jezdil každý týden do Ostravy, přijet za ním na dědinu, kde to vlastně žije, a když mě pozval, tak jsem neváhala. Vlaky byly tehdá ještě levné ( docela ), tak proč né.
Problém byla moje mátina, která trpí představou, že když si neuklízím pokoj, tak že jsem nesamostatná a že nejsem schopna dojet 60 km vlakem tam, kde mám dojet a ne někam jinam. Hrůza. Naštěstí jsem peníze měla a nemusela žebrat, a začala jsem lámat tátu. Jeho slabůstka je, že nikomu neumí říct ne, a tak mi podlehl - dovolil. Máma se se mnou sice přestala bavit, ale jednu sobotu ráno jsem si to fičela rychlíkem směr Krnov.
Vikouš mě čekal pro jistotu o zastávku dřív, protože zná můj orientační smysl:D, a dojeli jsme spolu do Krnova. První, co mě napadlo bylo:" Jéééžiš to je díra." Ticho, klid, semtam človíček v neděli dopoledne, nikde žádné cinkající tramvaje ani funící busy. Než jsme si mohli zajít na oběd do pizzerky, museli jsme počkat, až zapnou proud, který na pár minut vypadl.
Po obědě jsme jeli busem do Radimi, domoviny mé drahé polovičky. Je to taková zapadlá vesnička, o jejíž existenci bych nevěděla, kdyby mi o ní neřekl.
Nutno ale podotknout, že je tam čerstvý vzduch a božský klid. Hned za brankou na mě doráželi dva obří vlčáci, kteří si asi chtěli..hrát..ale nějak se mi nechtělo :o) Naštěstí mě nesežrali, a tak mě mohl vzít dovnitř. Po letmém setkání s rodiči jsme skončili v jeho pokoji, dívali se na Metro, což je neuvěřitelně nechutný horor...sice zápletka jednoduchá, ale scény na blití, takže nekoukat... jedli bonbony a bábovku a prováděli i další příjemné věci.
Vyzkoušela jsem si, jak se leží na kožešince u krbových kamen a taky jak se jede v dodávce, či co to bylo za veliké bílé autí, kterým mě a Vikyho jeho táta večer odvezl na krnovské nádraží.
Jeli jsme po úzké, neosvětlené cestě, tudy bych v noci fakt sama jet nechtěla...na nádru jsme našli ten správný vláček a frrr domů do Ostravy.
Vláček byl přecpaný studenty, kteří se v neděli večer vraceli na koleje a na intry, naproti mě seděla od pohledu typická, pohodová puberťačka v pruhovaných ponožkách, na klíně časopis pro holky, v uších sluchátka a nevnímala okolí.
Na nádru mě už čekal táta s autem, a doma máma, sice bez auta, ale uražená až běda. Začala se mnou mluvit teprve po týdnu a to, když mi vyčetla, že jsem jí nepopovídala nic o výletě. No rozumíte tomu?
Problém byla moje mátina, která trpí představou, že když si neuklízím pokoj, tak že jsem nesamostatná a že nejsem schopna dojet 60 km vlakem tam, kde mám dojet a ne někam jinam. Hrůza. Naštěstí jsem peníze měla a nemusela žebrat, a začala jsem lámat tátu. Jeho slabůstka je, že nikomu neumí říct ne, a tak mi podlehl - dovolil. Máma se se mnou sice přestala bavit, ale jednu sobotu ráno jsem si to fičela rychlíkem směr Krnov.
Vikouš mě čekal pro jistotu o zastávku dřív, protože zná můj orientační smysl:D, a dojeli jsme spolu do Krnova. První, co mě napadlo bylo:" Jéééžiš to je díra." Ticho, klid, semtam človíček v neděli dopoledne, nikde žádné cinkající tramvaje ani funící busy. Než jsme si mohli zajít na oběd do pizzerky, museli jsme počkat, až zapnou proud, který na pár minut vypadl.
Po obědě jsme jeli busem do Radimi, domoviny mé drahé polovičky. Je to taková zapadlá vesnička, o jejíž existenci bych nevěděla, kdyby mi o ní neřekl.
Nutno ale podotknout, že je tam čerstvý vzduch a božský klid. Hned za brankou na mě doráželi dva obří vlčáci, kteří si asi chtěli..hrát..ale nějak se mi nechtělo :o) Naštěstí mě nesežrali, a tak mě mohl vzít dovnitř. Po letmém setkání s rodiči jsme skončili v jeho pokoji, dívali se na Metro, což je neuvěřitelně nechutný horor...sice zápletka jednoduchá, ale scény na blití, takže nekoukat... jedli bonbony a bábovku a prováděli i další příjemné věci.
Vyzkoušela jsem si, jak se leží na kožešince u krbových kamen a taky jak se jede v dodávce, či co to bylo za veliké bílé autí, kterým mě a Vikyho jeho táta večer odvezl na krnovské nádraží.
Jeli jsme po úzké, neosvětlené cestě, tudy bych v noci fakt sama jet nechtěla...na nádru jsme našli ten správný vláček a frrr domů do Ostravy.
Vláček byl přecpaný studenty, kteří se v neděli večer vraceli na koleje a na intry, naproti mě seděla od pohledu typická, pohodová puberťačka v pruhovaných ponožkách, na klíně časopis pro holky, v uších sluchátka a nevnímala okolí.
Na nádru mě už čekal táta s autem, a doma máma, sice bez auta, ale uražená až běda. Začala se mnou mluvit teprve po týdnu a to, když mi vyčetla, že jsem jí nepopovídala nic o výletě. No rozumíte tomu?
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
