Mokrá až do morku kostí
3. 5. 2008
Jelikož byl včera státní svátek a děti nechodí do školy, rozhodla jsem se, že navštívím svého milého. Původně jsem ráno měla vstávat už v pět, ale nakonec jsme se naštěstí dohodli tak, že stačilo vstávat až v sedm, abych do Krnova dojela v devět.
Vláčku už jsem se tolik nebála, jela jsem za Vikym už počtvrté. Sice jsem měla trochu obavy o to, abych zase nezapomněla vystoupit, ale sedla jsem si tak, abych hezky viděla na cedule stanic, tak to bylo v pohodě. Cestou jsem tam viděla partičku kluků se skejty, měli s sebou i jednu holku. Vypadala jako další kluk, opálená, nenalíčená, jednoduchý culík a rošťácký výraz :) Trochu jsem jí to záviděla, jak ji ti kluci brali, ale to bylo asi i proto, že uměla jezdit na skejtu jako oni a tipla bych ji na fajn kamarádku.
V Krnově na mě čekal Viky, šli jsme do Hypernovy čůrat a potom mě pozval do cukrárny. Objednal dvě horké čokolády s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou navrchu. Výborné! Jen kdyby to nebylo tak čokoládové :-)) Otamtud jsme si to mašírovali do pizzerky, kde dělají fakt vynikající pizzu. To víte, oběd musí být. Krnov je takové tiché ospalé městečko, teda aspon to centrum, co jsem měla tu čest vidět. Žádné velké křižovatky, žádné hromady aut, žádné tramvaje, které by cinkaly, kudy chodíte...ale mají tam hezké domy, stromy, lavičky a takový malovaný komín s drakem. Ten má Viky obzvlášt rád.
Po dobrém obědě jsme jeli do Radimi - Vikyho domoviny. Ukázal mi pštrosí farmu, kterou mají jejich sousedi. Vůně jako v zoo :)) ale byli krásní. Nevím, jak lidi dostávaj takové nápady, jako chovat na zahradě hejno pštrosů...musí to být něčím výjimeční lidé. No a potom přišel zlatý hřeb dne - výlet do blízkých lesů, aneb Půjdeme do lesíčka s mojí ňůůů :-))
Jo, do lesíčka....kdybych věděla! U nás to znamená jít hezky po asfaltce, okolo další lidi na procházce, cyklisti, pejskaři, běžci...tady to znamená brodit se vysokou trávou po nekonečných, deštěm zmáčených loukách, potom okolo černého lesa, míjet kusy trávy rozryté od divočáků ( což přidá na klidu ), k rybníku, a do lesa, plného klouzavého bláta, ve kterém nakonec začlo pršet. Skoro jako tropický slejvák. Ještě že byl poblíž dřevěný přístřešek, ve kterém jsme se mohli schovat. Okolo samozřejmě ani živáčka, tohle není Ostrava a Bělák. Sedli jsme si na lavičku pod stříšku a choulili se k sobě jako dvě štěňata. Štěňata s mokrýma nohama :-)) Ono tenisky na tyhle podmínky nejsou moc stavěné, to je pravda. Po chvíli mi začla být od promočených noh a kalhot zima, načež mě Viky utěšoval, že to je dobré pro otužování, abych jako městský tvoreček něco vydržela. I přes všecku tu mokrotu to bylo romantické. Čert vem zimu, když jsem vedle sebe měla tak perfektní ohřívadlo :D A že panečku umí ohřívat...
A na zpáteční cestu do vlaku mi moje ňu půjčilo prima knihu od Juraje Červenáka - Bohatýr: Ocelové žezlo.
Vláčku už jsem se tolik nebála, jela jsem za Vikym už počtvrté. Sice jsem měla trochu obavy o to, abych zase nezapomněla vystoupit, ale sedla jsem si tak, abych hezky viděla na cedule stanic, tak to bylo v pohodě. Cestou jsem tam viděla partičku kluků se skejty, měli s sebou i jednu holku. Vypadala jako další kluk, opálená, nenalíčená, jednoduchý culík a rošťácký výraz :) Trochu jsem jí to záviděla, jak ji ti kluci brali, ale to bylo asi i proto, že uměla jezdit na skejtu jako oni a tipla bych ji na fajn kamarádku.
V Krnově na mě čekal Viky, šli jsme do Hypernovy čůrat a potom mě pozval do cukrárny. Objednal dvě horké čokolády s vanilkovou zmrzlinou a šlehačkou navrchu. Výborné! Jen kdyby to nebylo tak čokoládové :-)) Otamtud jsme si to mašírovali do pizzerky, kde dělají fakt vynikající pizzu. To víte, oběd musí být. Krnov je takové tiché ospalé městečko, teda aspon to centrum, co jsem měla tu čest vidět. Žádné velké křižovatky, žádné hromady aut, žádné tramvaje, které by cinkaly, kudy chodíte...ale mají tam hezké domy, stromy, lavičky a takový malovaný komín s drakem. Ten má Viky obzvlášt rád.
Po dobrém obědě jsme jeli do Radimi - Vikyho domoviny. Ukázal mi pštrosí farmu, kterou mají jejich sousedi. Vůně jako v zoo :)) ale byli krásní. Nevím, jak lidi dostávaj takové nápady, jako chovat na zahradě hejno pštrosů...musí to být něčím výjimeční lidé. No a potom přišel zlatý hřeb dne - výlet do blízkých lesů, aneb Půjdeme do lesíčka s mojí ňůůů :-))
Jo, do lesíčka....kdybych věděla! U nás to znamená jít hezky po asfaltce, okolo další lidi na procházce, cyklisti, pejskaři, běžci...tady to znamená brodit se vysokou trávou po nekonečných, deštěm zmáčených loukách, potom okolo černého lesa, míjet kusy trávy rozryté od divočáků ( což přidá na klidu ), k rybníku, a do lesa, plného klouzavého bláta, ve kterém nakonec začlo pršet. Skoro jako tropický slejvák. Ještě že byl poblíž dřevěný přístřešek, ve kterém jsme se mohli schovat. Okolo samozřejmě ani živáčka, tohle není Ostrava a Bělák. Sedli jsme si na lavičku pod stříšku a choulili se k sobě jako dvě štěňata. Štěňata s mokrýma nohama :-)) Ono tenisky na tyhle podmínky nejsou moc stavěné, to je pravda. Po chvíli mi začla být od promočených noh a kalhot zima, načež mě Viky utěšoval, že to je dobré pro otužování, abych jako městský tvoreček něco vydržela. I přes všecku tu mokrotu to bylo romantické. Čert vem zimu, když jsem vedle sebe měla tak perfektní ohřívadlo :D A že panečku umí ohřívat...
A na zpáteční cestu do vlaku mi moje ňu půjčilo prima knihu od Juraje Červenáka - Bohatýr: Ocelové žezlo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář