Jdi na obsah Jdi na menu
 


Můj nepřítel - vzhled a krása

4. 2. 2009

Problém se vzhledem jsem měla snad odmalička. Možná jako mimino jsem vypadala řadově - pleš, nicneříkající ksichtík, drobná, pořád promodralá zimou. Nic extra, prostě takové normální škvrně. Dlouho jsem byla plešatá, v době, kdy ostatní děti měly vlásky, mi maminka dávala na hlavu čepičky a šátečky, aby to nebylo tak vidět :D

Někdy v předškolním věku se mi zkazily přední zuby, takže mi je vytrhli. Tak jsem u toho řvala, že jsem si ani nepamatovala, kde se mi zoubky ztratily. Tak jsem pár let byla pizizubka, než mi narostly zuby druhé.

V první třídě jsem byla taková normální holčička, to bylo snad jediné období :)) Protože potom nastalo mých sedm, osm let, a to už jsem se začínala zakulacovat a ještě mi ke všemu přišli na krátkozrakost, takže brejličky byly na denním pořádku a nelichotivě podtrhovaly mou nevábnou vizáž.

Já sama jsem si ovšem nijak tlustá nepřišla, teda, aspoň si na to moc nepamatuju. Zato můj tehdejší deníček si na to pamatuje velmi dobře, píše se tam například: "Koupím si ty tyčinky, co jsou určeny právě hubnoucím lidem." Tak možná mi to zas tak jedno nebylo.

Horší byly ty kecy kluků ze třídy. Hlavně se mi donesly řeči typu: Honza tě nikdy nebude mít rád, protože tlustoprdku nikdo nemůže mít rád. Mátina mi říkala, že proti těm vetchým tenkým holčičkám prostě vypadám tlustě, ale že nejsem. Teta říkala, že jsem jen ženská. Klasické kecy, no. Ale tenkrát jsem se tím nechala docela ukolébat. Když se dnes podívám na své tehdejší fotky, byla jsem docela dost kulatá :) Nosila jsem culík, mašli a tak, asi do deseti, pak mě máma ostříhala. Prý mi to víc sluší než ty čarodějnické rousy. Spíš ji ale asi nebavilo mě každé ráno česat :))

Stříhat holčičky nakrátko by se mělo zakázat. Vypadají jako kluci nebo v lepším případě jako oškubaná kuřata, která čekají, až jim naroste peří. Byla jsem potom tlustá holčička s krátkýma vlasama. Takový buřtík.  Další úprava účesu spočívala v totálním zkrácení na kluka, ani nevím, koho to napadlo, ale na těch starých fotkách vypadám hrozně. Připomínám vše možné, jen ne  hezkou malou školačku. Bohužel si mamky myslí, že jejich dcery jsou ty nejhezčí, ať už vypadají jakkoliv. Natožpak, když je to jejich dílo.

Časem jsem vystřídala různé druhy mikád a éry dlouhých vlasů, z nichž poslední byla s červeným copem. Z té barvy jsem měla tenkrát hroznou radost. Moje první barvení vlasů. Bylo to někdy v době, když běžela Ošklivka Betty.

A okolo jedenácti, dvanácti let jsem koneeně přestala jíst k večeři tři chleby se salámem, navíc jsem docela vyrostla a tímpádem i zhubla. Můj tehdejší idol Honza se mě tenkrát jednou ptal, jestli nedržím nějakou dietu. Mělo mi to lichotit, ale nějak mi to nedošlo, co tím vlastně myslí. To až později, když jsem trochu pobrala rozum, což ještě od té doby trvalo.

Už jsem nebyla tak příšerná, ale k dokonalosti to mělo daleko. Bohužel jsem nějak neviděla, že bych měla něco měnit, přišla jsem si na to ještě moc malá a že to tak zatím takhle mají všichni... no, až na Bebečku. Ta musela být dycky frajerka a napřed, a kluci za ní pálili, protože měla prsa trojky. No a to mě pěkně sralo :)) a celou naši "partu ošklivek". V podstatě jsme si nic neudělaly, jen jsme do sebe rýpaly. Vzájemně.

Kdybych tehdy věděla to, co dnes a měla dnešní názory, možná bych nemusela dopadnout tak, jak jsem dopadla. Školu jsem opouštěla ve třinácti nedotčená líčením ( kromě trochy modrých stínů), nějakou úpravou vlasů kromě mytí (jednou týdně) a česání ( několikrát denně). Nedotkla se mě pinzeta, žiletka ani depilátor, natož antiperspirant... Když si na to  dneska vzpomenu, uh....bleh... :(

Nosila jsem kalhoty do pasu a samé svetry.  Oblečení není dodnes má silná stránka, ale Kohuma zdárně radí a pomáhá  s výběrem nových věcí, tak myslím, že se to postupně mění k lepšímu. 

Dneska: barvím si vlasy, lakuju nehty (to jsem dělala už tehdy), používám antiperspirant, vlasy myju obden, používám tónovací krém, korektor, pudr, stíny, řasenku, tužku na oči, taky nosím hezké náušnice ( říkají to všichni kolem, tak asi jo) a mám dlouhé sestříhané vlasy, o které se snažím se starat.

Přesto, nedávno, když jsem byla u Kohumy doma, jsem se seznámila s jejím klukem Michalem. Je to typický šamponek :) Takový ten hezoun. Kohuma mi později pověděla, že si Michal myslí, že mám hezký obličej a že bych mohla být krásná, kdybych o sebe více dbala a upravila se.

To bylo jako rána pod pás a celej den jsem na to musela myslet. Nutno říci, že jsem na podobné řeči docela citlivá a někdy jsem pak i protivná. Takový ten pocit věčné marnosti  snažení ( i když jsem se  ve čtrnácti nabarvila na děsnou rezavou, přišlo mi to jako krok k  hezčí Lorrině) a nenapravitelné ošklivky. Zase je něco špatně, ale netuším, co. Kohuma prý taky neví, jen si nemám stahovat vlasy do culíku, že mě to moc mění k horšímu. No, obvykle culík nenosím, jen, když mě ty vlasy v ksichtě hodně lechtají a štvou.

Ale zase se mi vrátil ten pocit ošklivého káčete, které  by možná mohlo být hezká labuť, kdyby se sebou něco udělalo... pořád dokolečka...jenže už fakt nevím, co s tím.  A trápí mě to.





 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Každý to vidí jinak

(Jan Watt, 1. 3. 2009 2:19)

Každý bez vyjimky má jiné estetické cítění, takže vnímá okolí odlišně. Co se nelíbí jednomu, druhý žasne nad krásou toho co jiný zavrhl. Z toho plyne, že nikdo není arbitrem nad tím co je krásné a co ne. Viděl jsem fotografii a pokud se týká mne, jsi kočka. Hned bych tě bez váhání sbalil, teda pokud bych tuto šanci dostal. PS. Na blbý řeči okolí bych moc nedal, pohnutky mohou být různé. Čau