Sladká nostalgie základní školy
20. 11. 2009
Mrtvo, prázdno. Cítím, že jsem plná jakýchsi vnitřních pocitů a emocí a nemám, jak bych je vybila. Teď zrovna by mi nikdo nerozuměl a ani nevím, jak bych našla způsob, kterak je sdělit.
Možná to bude zase trochu automatické psaní, protože čím déle nad tím budu přemýšlet, tím víc blbé to bude a nebude to dávat lidem to, co bych chtěla říct. Tak nějak vnitřně. Jsem asi moc složitý člověk, málokdo myslím, že mi doopravdy rozumí. Občas nevím, jak se kdy rozhodnout, s kým držet a s kým ne, kdo si zaslouží loajalitu a kdo ne, zvlášť, když ty dvě osoby stojí proti sobě. Ať udělám to nebo to, dycky budu jako svině. A nakonec si jednu vybrat musím ( a pak poslouchat kecy na tu druhou ).
Zase vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malý blbý děcko, kdy jsem se chovala jako kráva a kdy byl svět táááák růžovoučkej. Sice mi občas někdo vynadal, jen tak pro radost a že jsem se na to hodila, ale mělo to něco do sebe. Lidi mají sklony zapomínat na to špatný a pamatovat si jen to dobrý. Což je logický, jinak by přece ženy neměly více jak 1 dítě, že? :D
Jen tak v heslech... úsměvy, vůně chlapa, toužebné pohledy, stálá sebekontrola, sranda a laškování. Pocity marnosti, záplavy lásky a žárlivosti a tužeb. Tytam jsou ty dny, kdy to bylo smyslem mýho života, kdy jsem se ráno vzbudila a večer usínala s toutéž myšlenkou. Někam se to vytratilo. A je to asi dobře, jinak bych nikdy nedala šanci svému současnému, který není jen přelud, ale skutečný člověk z masa a kostí. On tamten sice byl taky živá chodící bytost, ale pro mě jeho osobnost byla jen takovým růžovým přeludem. V podstatě jsem ho ani moc neznala, mohla jsem si jen domýšlet a usuzovat z toho, jak se choval mezi náma, jakej asi je, a to je přece jen dost zkreslené. Každý je jiný mezi kamarády, mezi holkama a sám doma, když je jen sám se sebou. Kdy se potom projevuje naše pravé já?
Vždycky jsem toužila zjistit, co si myslí, když mlčí a kouká z okna. Chtěla jsem všecko vědět a bezpečně se orientovat tak, jak mi to jen náctiletý mozek dovolil.
Chtěla jsem vědět, co si myslí o mně, a tak jsem vesele trapasila dál, velmi " nenápadně". Ale z jakékoliv jeho věty jsem žila ještě měsíc. Byl to svátek, moct s ním mluvit, sedět vedle něj, no to už jsem ani nedejchala. To jsem se jenom třásla a chvěla a hlídala, abych moc nefuněla :D Ale vzhledem k tomu, že jsem mu nějak nebyla oproti ostatním holkám dost dobrá, mě velkoryse přehlížel a tak jsem většinu času mohla svobodně mluvit, chodit i dýchat.
Přesto všecko mě zaregistroval, teda spíš můj nechtěný zájem, To asi nebylo tak nenápadné, jak jsem si myslela, ba dokonce bych řekla nyní s odstupem času, že to bylo až moc nápadné... ale tehdy, čert to vem, hlavně, že jsem se na něj mohla dívat a večer si pak dělat soukromou růžovou půlhodinku před spaním. A nemluvím teď o masturbaci:D , nýbrž o třinácté komnatě každé malé blbé zamilované holky, tam je sama, je tam v bezpečí, může si snít svůj soukromý sen a žít si svůj neskutečný vnitřní život. Hraničí to s bláznivostí. Možná to už bláznivost taky je... ale byla jsem tak spokojená, dokud jsem si nepřipomněla, že mě nechce.
Byla romantika chodit do školy s očekáváním, že si třeba ke mně sedne a měla jsem z toho potom druhé Vánoce, pokud se tak stalo. Celé dny jsem na něj koukala jako na svatý obrázek a hltala každý jeho trapný vtip.
Dodneška nevím, jak mi to mohlo tak dlouho vydržet. Nedávno jsem se ale dočetla, myslím, že v maturitní otázce z psycholky Emoce, že se tomuhle říká citová pomalost. Teda, pokud jsem to správně pochopila.
O vlastních pocitech by se toho dalo napsat ještě habaděj. Teďkom jsem spokojenější, ale nostalgie je hezká.
Možná to bude zase trochu automatické psaní, protože čím déle nad tím budu přemýšlet, tím víc blbé to bude a nebude to dávat lidem to, co bych chtěla říct. Tak nějak vnitřně. Jsem asi moc složitý člověk, málokdo myslím, že mi doopravdy rozumí. Občas nevím, jak se kdy rozhodnout, s kým držet a s kým ne, kdo si zaslouží loajalitu a kdo ne, zvlášť, když ty dvě osoby stojí proti sobě. Ať udělám to nebo to, dycky budu jako svině. A nakonec si jednu vybrat musím ( a pak poslouchat kecy na tu druhou ).
Zase vzpomínám na dobu, kdy jsem byla malý blbý děcko, kdy jsem se chovala jako kráva a kdy byl svět táááák růžovoučkej. Sice mi občas někdo vynadal, jen tak pro radost a že jsem se na to hodila, ale mělo to něco do sebe. Lidi mají sklony zapomínat na to špatný a pamatovat si jen to dobrý. Což je logický, jinak by přece ženy neměly více jak 1 dítě, že? :D
Jen tak v heslech... úsměvy, vůně chlapa, toužebné pohledy, stálá sebekontrola, sranda a laškování. Pocity marnosti, záplavy lásky a žárlivosti a tužeb. Tytam jsou ty dny, kdy to bylo smyslem mýho života, kdy jsem se ráno vzbudila a večer usínala s toutéž myšlenkou. Někam se to vytratilo. A je to asi dobře, jinak bych nikdy nedala šanci svému současnému, který není jen přelud, ale skutečný člověk z masa a kostí. On tamten sice byl taky živá chodící bytost, ale pro mě jeho osobnost byla jen takovým růžovým přeludem. V podstatě jsem ho ani moc neznala, mohla jsem si jen domýšlet a usuzovat z toho, jak se choval mezi náma, jakej asi je, a to je přece jen dost zkreslené. Každý je jiný mezi kamarády, mezi holkama a sám doma, když je jen sám se sebou. Kdy se potom projevuje naše pravé já?
Vždycky jsem toužila zjistit, co si myslí, když mlčí a kouká z okna. Chtěla jsem všecko vědět a bezpečně se orientovat tak, jak mi to jen náctiletý mozek dovolil.
Chtěla jsem vědět, co si myslí o mně, a tak jsem vesele trapasila dál, velmi " nenápadně". Ale z jakékoliv jeho věty jsem žila ještě měsíc. Byl to svátek, moct s ním mluvit, sedět vedle něj, no to už jsem ani nedejchala. To jsem se jenom třásla a chvěla a hlídala, abych moc nefuněla :D Ale vzhledem k tomu, že jsem mu nějak nebyla oproti ostatním holkám dost dobrá, mě velkoryse přehlížel a tak jsem většinu času mohla svobodně mluvit, chodit i dýchat.
Přesto všecko mě zaregistroval, teda spíš můj nechtěný zájem, To asi nebylo tak nenápadné, jak jsem si myslela, ba dokonce bych řekla nyní s odstupem času, že to bylo až moc nápadné... ale tehdy, čert to vem, hlavně, že jsem se na něj mohla dívat a večer si pak dělat soukromou růžovou půlhodinku před spaním. A nemluvím teď o masturbaci:D , nýbrž o třinácté komnatě každé malé blbé zamilované holky, tam je sama, je tam v bezpečí, může si snít svůj soukromý sen a žít si svůj neskutečný vnitřní život. Hraničí to s bláznivostí. Možná to už bláznivost taky je... ale byla jsem tak spokojená, dokud jsem si nepřipomněla, že mě nechce.
Byla romantika chodit do školy s očekáváním, že si třeba ke mně sedne a měla jsem z toho potom druhé Vánoce, pokud se tak stalo. Celé dny jsem na něj koukala jako na svatý obrázek a hltala každý jeho trapný vtip.
Dodneška nevím, jak mi to mohlo tak dlouho vydržet. Nedávno jsem se ale dočetla, myslím, že v maturitní otázce z psycholky Emoce, že se tomuhle říká citová pomalost. Teda, pokud jsem to správně pochopila.
O vlastních pocitech by se toho dalo napsat ještě habaděj. Teďkom jsem spokojenější, ale nostalgie je hezká.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář