Šťastně zadaná
Světe div se, ale je to tak. Ani nevím, jak se to semlelo, prostě se stalo.
Vy, kdož mě znáte nebo sledujete pravidelně můj blog, tak víte, že si už dlouho píšu s jistým Vikym, který mi byl kamarádem až do června letošního roku, kdy jsme se poprvé sešli v reálu ( viz mé starší články ) a už tehdy bylo jasné, že to není klasické kamarádství. Před schůzkou s kamarádem bych nebyla nervama bez sebe a nepochodovala bych v sedm ráno v pyžamu po obýváku, snažíce se nasoukat do sebe kousek jídla, protože jsem věděla, že celý den, kdy budu s ním, nebudu moct nic sníst. Prostě to nešlo.
Rozhodla jsem se tydle docela nepříjemné stavy, v ničem se nepodobající příjemné trémě nebo těšení se, překonat, kašlat na ně a s milým tvorem se scházet dále. Nějak jsem nechtěla se nestýkat :) Nu a později se to naše "polokamarádství" tak nějak hezky stupňovalo a stupňovalo, až jsme překročili onu hranici přátelství.
Po skoro třech měsících jsem si uvědomila, že říkat našemu vztahu kamarádství je nesmysl, když si stejně všichni myslí, že spolu chodíme. Ono to totiž tak vypadá a každý, kdo mě zná, si to myslí, i když jsem vehementně vykládala, že jsme jenom kamarádi. Proč? Jednoduché. Nechci chodit s nikým, ke komu necítím zamilovanost či lásku. Takový člověk může stejně dobře fungovat jako milý dobrý přítel a nemusím s ním chodit, aby mi s ním bylo fajn.
Naskýtá se otázka, proč jsem začala chodit s Vikym, jinými slovy, proč jsem náš již existující vztah přejmenovala na lépe vystihující výraz :D ´
Ne, není to z nudy. Ani ze změny názoru na věc chození a vztahů bez lásky. Ani z módního popudu, kdy mít kluka je prostě IN. Je to ta spřízněnost mezi námi, to, že ho skoro od začátku vnímám tak nějak jinak než ostatní kluky, které znám, cítím příchylnost... a takový zvláštní pocit, že k němu patřím, sice bez racionálního důvodu, ale je to tak.
Tudíž můžu říci, že sice nejsem zamilovaná ( nebo né tak jak bych chtěla, protože velmi mnoho lidí mi tvrdí, že zamilovaná jsem, akorát né tak bouřlivě, vášnivě a ohnivě, a jen si to neuvědomuju ), ale jsem zadaná, mám kluka, který mě má rád a já jeho. A přišla jsem k němu jak slepej k houslím :) Nikdy bych neřekla, že s tím klukem, co mi připadal jako totální blbeček, a já jemu jako nemožná šprtka, budu někdy chodit...
Komentáře
Přehled komentářů
To víš někdy protiklady se přitahují a mi se to stalo už několikrát... Říká se to od pradávna a pouze musím utvrdit, že je to pravda...
opravdu nevíš?
(milfords@seznam.cz, 10. 11. 2007 10:23)
Teda zrovna od Papouška co skládá cesty od ? přes hromádky karet po = jsem nečekal zrovna takovou úvahu ? Je možná chybou určitým věcem chět rozumět ,pojmenovat je, přidávat rámeček na takový obrázek je jako zavřít papouška do klece? ......Sama před sebou sama vedle sebe v zrcadlovém sále papoušek u stropu lorina napravo lorina nalevo kdo to je uprostřed ???????????
Promiň nevěřím , že vlastně neobelháváš sama sebe .Důvod ten znáš stejně jako a jak a proč se to semlelo. No a teď zas nevím já jestli je správný to komentovat po 15. min. a přečtenejch 3 povídáních na tvý stránce . Ale co na srdci to na ja.... čau
Protiklady
(Janička, 1. 12. 2007 16:42)