Zajímavý dnešek
Jak pokračuje Oriflame? No, nic moc, protože lidi okolo mě mají všeho dost nebo nemají peníze ( prý, i když po těch objednávkách z minula bych jim to i věřila). Takže zatím bída, z nového katalogu nikdo nic nechce, nevím, kde seženu těch 100 bodů.
Taky jsem docela ospalá, protože jsem dneska měla chodivé odpoledne. Jinak řečeno, dopoledne jsme se školou byli v tyfloservisu, čili v takovém zařízení pro zrakově postižené. Ukazovali nám pomůcky pro nevidomé a taky jsme dostali přednášku a viděli instruktážní film o tom, jak se chovat k nevidomým, jak jim pomáhat a nepomáhat. Hezké.
Kohuma potom chtěla jít, tak jsem šla, jednak proto, že jsem nechtěla být doma moc pozdě, že jsem ji nechtěla nechat jít samou a taky že bych pak sama dost dobře možná nenašla cestu zpátky. Tak zatímco ostatní si ještě zkoušeli, jaké je to být slepý a chodit, hrát deskové hry nebo si nalít do hrnku vodu, my už jsme v parném slunci kráčely domů. Je docela vedro, na to, že před týdnem jsem ještě nosila zimní bundu a i v té zmrzala.
Konečně můžu taky schovat rukavice. A pak jsem byla protivná. Protože svítilo slunko, protože jsem možná chtěla ještě chvíli zůstat v tyfloservisu s ostatníma, možná proto, že jsem se zas neměla odpoledne na co těšit. Takový klasický pátek, kdy jsou všichni někde v prdu. Pak jsem se dověděla, že Kohumu otravuju svýma blbýma náladama, kdy se mi vlastně nic neděje. Já sama nevím, proč jsem tak lehce rozhoditelná. Stačí malé vykolejení z plánů a jsem protivná a protivná. Nedej bože, když mě třeba ještě něco bolí nebo je na mě někdo fakt nasraný, to jsem pak protivnost sama. Viktor ví.
A odpoledne jsem seděla protivná v křesle a měla jsem pocit, že mi to slunko na obloze krade život, že mi život utíká a já pořád "nic", ale přitom "něco", akorát mi to přijde jako "nic" a nevím proč. Tak jsem šla s Eri ven, abych se trochu rozptýlila. Dneska celkem hezky mluvila, bála jsem se, že bude mlčet a nebude o čem povídat... není moc mluvná totiž. Ale zůstala mi jako jediná "pořádná" kamarádka ze staré zš, zbytek se na mě nějak vysral. Už dávno, ale pořád je to taková jizvička na duši malého papouška.
Bratr je nemocný, tak doufám, že to od něho nechytím, protože hodlám jít zítra na burzu minerálů, abych si nakoupila nějaké hezké náušnice.
Jsem v posteli, unavená a uchozená... s Eri jsme si totiž moc neposeděly :D ale v lese bylo hezky a ve Výškovicích taky. Mám to tam ráda, cítím se tam víc doma, než v současném bydlišti. Mám tajné přání...zase tam někdy bydlet, třeba v domku, ale tam.. je tam moje duševní doma.